Články

Je to stále ještě i dnes dilema mnoha rodičů, když kojenec pláče bez zjevného důvodu. Některé matky dítě jdou hned utěšit, některé ho nechají plakat, aby si nezvyklo vynucovat si její péči. Co na to říkají psychologické výzkumy? Podle uznávané a vědecky prokázané teorie vztahové vazby, jejímž otcem je anglický psycholog John Bowlby, není možné kojence rozmazlit, ale naopak je možné jej poškodit nedostatkem empatické mateřské péče.

Kojenec je životně závislý na empatické péči a lásce matky. Už po narození je miminko schopno s matkou komunikovat, aby si tuto péči a lásku zajistilo. Tato komunikace se mění podle fáze vývoje. Nejprve jsou signály jemné, jako vrnění, hledání očního kontaktu, úsměv, volání, posléze začíná dítě maminku následovat, když ji nemá blízko. Když matka na tyto pozitivní signály ke kontaktu nereaguje, nastupuje křik a pláč v různé intenzitě.

Empatická matka je taková, která dovede rozpoznat signály dítěte a v přiměřeném čase a přiměřeným způsobem je uspokojit. Dítě potřebuje nejen najíst a přebalit, potřebuje chovat, hladit, houpat a slyšet matčin hlas, vidět ji a cítit její pozornost a lásku a zažívat u ní pocit napojení a bezpečí (a druhé straně potřebuje však také svůj režim a klid a nebýt zahrnováno přemírou podnětů, když je unavené). Když tyto potřeby nejsou uspokojeny, nastupuje tzv. vazebné chování, tj. výše popsané způsoby komunikace, které končí pláčem. Pokud matka nereaguje po delší dobu nebo reaguje apaticky (při depresi), zlostně, či dokonce násilně, dítě je zaplaveno strachem z opuštění a zoufalstvím, které se projevuje silným pláčem, který nelze snadno utišit. Pokud se tato situace často opakuje, dítě si tzv. zvykne neplakat, ale je to spojeno s rezignací a pocitem, že je bezcenné, že na něm nezáleží, který narušuje jeho psychický vývoj. Může to vyústit až ve fyzickou nemoc nebo tzv. poruchy vztahové vazby, které jsou příčinou pozdějších psychických nemocí a poruch chování.

Důležité je vědět, že malé miminko má velmi krátkou dobu, po kterou je schopno vydržet frustraci z neuspokojení potřeb. Tato doba se postupně zvyšuje se zráním jeho psychiky. Požadavky, které jsou na matku v rané fázi vývoje dítěte kladeny, jsou opravdu velké a není cílem, aby matka byla dokonalá a sama se přitom vyčerpala. Ne vždy je možné dítě hned utěšit, když pláče.

Je však dobré vědět, že nechat kojence dlouho plakat, není výchovné, ale necitlivé a kontraproduktivní.

Výchova s nastavováním hranic je namístě až kolem 1. roku, když dítě začne samostatně zkoumat okolí, a především kolem 2. roku, kdy se tvoří ego. Do té doby dítě potřebuje ke svému zdárnému vývoji bezpodmínečnou lásku, empatii a podporu své maminky, která je pro něj vším. Empatická matka je hlavním faktorem zdárného vývoje a psychické stability každého člověka.