Články

Jungovský model pro duševní růst a vývoj se nazývá individuace. Ta je naším úkolem ve středním věku, pokud se chceme stát sami sebou, žít s pocitem naplněného života a být přínosem pro druhé.

V dětství a mládí mají pocity viny za úkol adaptaci dítěte do společnosti a umožňují mu zdravý vývoj a úspěch. Dítě už od batolecího věku má tendenci zkoumat svět a překračovat tak hranice, které mu stanovují rodiče a vychovatelé. Když je překročí příliš, rodič, který má v dětských očích absolutní, božskou autoritu, se na dítě rozzlobí, a to cítí vinu.

Protože dítě touží po lásce rodiče, snaží se přizpůsobit jeho požadavkům a hranicím. Když je není schopno splňovat, třeba proto, že je rodič příliš náročný nebo necitlivý k povaze dítěte, cítí dítě vinu, která je však nevědomá. Tak se stane, že z lásky k rodičům potlačíme části sama sebe, vlastnosti a touhy, které pro ně byly nepřijatelné.

Ve středním věku je to tak, právě tento náš nevyužitý potenciál nebo zakázané ovoce, může být naší výživou. V tomto období máme často pocit nespokojenosti, to, co nás dřív těšilo a vzrušovalo, už ztratilo svou přitažlivost a přichází pocit, že nám něco důležitého chybí. To něco jsou naše potlačené touhy, schopnosti a vlastnosti, které byly pro naše rodiče a jiné autority během první poloviny života nepřijatelné, a tak jsme je vytěsnili špatné nebo zakázané. Úkolem krize středního věku je obrátit se dovnitř naší duše a zachránit, tj. vynést na světlo a uvědomit si vše, co jsme měli, a co bylo ztraceno. Bylo to vlastně odloženo do vězení a čeká na statečného zachránce, který to může vysvobodit. Tím zachráncem můžeme být pouze my sami, když nastane krize středního věku. Možnosti, jak se s tímto tlakem vypořádat, je několik: Prvním je zmobilizovat svou vůli a ještě více se snažit za použití metod, které fungovaly v minulosti. Dalším je změnit svůj život tak, abychom si udělali čas na sebe, pracovali méně, věnovali se koníčkům, víc se stýkali s lidmi, nebo naopak pracovat více a být méně společenský. Další oblíbenou metodou je začít si nějaké dobrodružství, ale pak dostat strach a stáhnout se zpět. Nebo pokud byly naše hodnoty a touhy potlačovány příliš spálit mosty a začít nový život s naprosto obrácenými hodnotami a ideály. Častým řešením je křečovité lpění na dřívějších hodnotách a způsobu chování a nazírání na svět, z takových lidí se pak stávají věčně nespokojení a kritičtí lidé. Anebo se můžeme rozhodnout jít nelehkou cestou individuace a přijmout zpět ty zavržené části nás samých a zaplnit tak prázdnotu, která se v nás objevila. Tyto naše zavržené části se nazývají v analytické psychologii Stín. Je to vše, co se nám na nás nelíbí, co považujeme za nepřijatelné a zavrženíhodné – závist, sobectví, hněv, nenávist, lenost, zbabělost, zradu, nepřijatelné sexuální touhy. Ale obsahuje i naše nadání a vlastnosti, které nebyly rozvíjeny. To, co je ve stínu, s tím se neidentifikujeme, ale vidíme to na ostatních. Tento jev se nazývá zrcadlení, neboli přenos. Druhý člověk nám svým chováním nastavuje zrcadlo, tj. nepřímo nám ukazuje naše vlastní chování. Poznáme to tak, že nás jeho chování rozčiluje.

V individuaci jde o to, abychom si tyto vlastnosti uvědomili jako své vlastní a nevinili z nich naše okolí. Tím se stáváme tolerantnějšími a pokornějšími a má to zásadní pozitivní vliv na naše mezilidské vztahy. Dalším aspektem je, že ty vlastnosti, které byly v první polovině života na obtíž, nám nyní mohou pomoci stát se sami sebou, a nejen figurkou, kterou formovali jiní podle svých představ. Například syn vzteklého otce, který bil a terorizoval rodinu, se rozhodne, že on takový nebude a nikdy nevyjadřuje před druhými svůj hněv. Důsledkem toho je, že se nedokáže bránit proti šikaně a agresívním lidem. Pokud si tuto svou potlačenou vlastnost – agresivitu -  uvědomí, bude schopen se postavit útočníkovi a bránit. Další příklad – matka, která nemá ráda konflikty, protože nesnese pocit viny, odsuzuje dceru za to, když se jí postaví na odpor a snaží se sporné věci vyříkat a dojít k nějakému řešení. Dcera toto své chování potlačí, ale má v dospělosti velké problémy v partnerských i pracovních vztazích, protože se nedokáže prosadit konstruktivním způsobem.

Pokud své negativní vlastnosti zamkneme do vězení a nepustíme ven, nakonec vyrazí dveře, což mívá pro nás zničující následky. Pokud je naopak přijmeme a čas od času je necháme projevit, budou nám spíš pomáhat než škodit. Sami se můžeme rozhodnout, kdy je použijeme, místo toho, aby ony „cvičily“ s námi bez naší kontroly.

/p> Naše schopnost intimity v osobních a partnerských vztazích však záleží na naší schopnosti najít a přijmout odmítnuté části sebe sama. V procesu odhalování stínu je potřeba, aby nám druhý člověk dlouhodobě zrcadlil naše zakázané negativní pocity a vlastnosti. Takovou úlohu může hrát dobrý přítel nebo terapeut, tvůrčí lidé ji mohou najít ve svém umění. Umožní nám pozorovat zažít sama sebe nepřímo, v bezpečném, chráněném vztahu, kde nebudeme vystaveni odmítání a odsouzení, jako se to dělo v mládí.

Odhalování těchto stínových vlastností je však bolestné a provází jej pocity viny. Musíme si přiznat, že nejsme tak dobří a obdivuhodní, jak jsme si mysleli. A že mnohé z toho, co jsme přičítali druhým, jsme si zavinili sami. Vina je cena, kterou zaplatíme za svou celistvost. Proto je cesta integrace Stínu tak náročná. Ale pokud se nám to podaří, odměnou bude nejen naše životní spokojenost a integrita, ale i schopnost empatie a pomoci druhým. Tímto způsobem můžeme to, co prožíváme jako svou vinu, ve svých očích odčinit. Potřebujeme to pro sebe udělat, i když vina je pocit morálně neutrální. Dobře je to vidět např. u pracujících matek – když jsou zaměstnané, cítí často vinu, že se dostatečně nestarají o dítě, když nepracují, cítí vinu, že dítěti nemohou víc dopřát.